Bitva o Vukovar

Bitva o Vukovar
konflikt: Chorvatská válka za nezávislost
Vukovarská vodárenská věž byla v boji těžce poškozena.
Trvání	25. srpna – 18. listopadu 1991 (2 měsíce, 3 týdny a 3 dny)
Místo	Vukovar, Chorvatsko
Souřadnice	45°22′27″ s. š., 18°57′45″ v. d.
Výsledek	Jugoslávské pyrrhovo vítězství Odchod Chorvatů a dalších nesrbských civilistů z Vukovaru Vukovar začleněn do SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem
Strany
Jugoslávie SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem Chorvatsko
Velitelé
Aleksandar Spirkovski (do září 1991) Života Panić (od září 1991) Mile Mrkšić Veselin Šljivančanin Mladen Bratić (†) Andrija Biorčević Goran Hadžić Željko Ražnatović Vojislav Šešelj Blago Zadro (†) Mile Dedaković Branko Borković Marko Babić Anton Tus
Síla
36 000 vojáků 1 800 vojáků
Ztráty
1 103 zabitých, 2 500 zraněných 110 tanků a obrněných vozidel a 3 zničená letadla 879 zabito, 770 zraněno
1 131 zabitých civilistů, 550 nezvěstných civilistů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva o Vukovar bylo 87denní obléhání Vukovaru ve východním Chorvatsku Jugoslávskou lidovou armádou (JNA), podporovanou různými polovojenskými silami ze Srbska. Bitva probíhala mezi srpnem a listopadem 1991 a stala se jednou z největších bitev války v Jugoslávii. Chorvatští nacionalisté ji někdy přirovnávají k domácí obdobě Bitvy u Stalingradu. Před chorvatskou válkou za nezávislost šlo o barokní prosperující město, kde žila smíšená komunita Chorvatů, Srbů a dalších etnických skupin. Když se Jugoslávie začala rozpadat, srbský prezident Slobodan Milošević a chorvatský prezident Franjo Tuđman začali prosazovat nacionalistickou politiku. V roce 1990 bylo zahájeno ozbrojené povstání milic chorvatských Srbů podporovanými srbskou vládou a polovojenskými skupinami, které se zmocnily kontroly nad oblastmi Chorvatska obývanými Srby. JNA začala zasahovat ve prospěch povstání a konflikt vypukl ve východní chorvatské oblasti Slavonie v květnu 1991. V srpnu zahájila JNA rozsáhlý útok proti chorvatským územím ve východní Slavonii, včetně Vukovaru. Většina Srbů v době bojů Vukovar opustila a začala noční můra pro zdejší zůstavší obyvatele.

Vukovar bránilo asi 1800 lehce vyzbrojených vojáků Chorvatské národní gardy (ZNG) a civilních dobrovolníků, proti až 36 000 vojákům JNA a srbských polovojenských jednotek vybavených těžkými zbraněmi a dělostřelectvem. Během bitvy byly na město vypáleny granáty a rakety s četností až 12 000 denně. V té době to byla nejdivočejší a nejdelší bitva v Evropě od roku 1945 a Vukovar byl prvním velkým evropským městem, které bylo od druhé světové války zcela zničeno. Když Vukovar 18. listopadu 1991 padl, několik stovek vojáků a civilistů bylo srbskými silami zmasakrováno a nejméně 20 000 obyvatel bylo vyhnáno. Celkově během bitvy zemřelo asi 3000 lidí. Většina Vukovaru byla etnicky očištěna od nesrbského obyvatelstva a stala se součástí samovyhlášeného protostátu známého jako Republika Srbská Krajina. Několik srbských vojenských a politických představitelů, včetně Miloševiće, bylo později obviněno a v některých případech uvězněno za válečné zločiny spáchané během bitvy a po ní.

Pro Jugoslávskou lidovou armádu (JNA) to ale bylo vítězství velmi těžce vybojované. Bitva JNA vyčerpala a stala se zlomovým bodem v chorvatské válce za nezávislost. Při dobytí města hrály vedle útvarů JNA důležitou roli také různé polovojenské jednotky. Mezi nimi byly zvlášť významné Srbské dobrovolnické gardy Željka Ražnatoviće, zvaného Arkan. O několik týdnů později bylo vyhlášeno příměří. Vukovar zůstal v srbských rukou až do roku 1998, kdy byl podepsáním Erdutské dohody pokojně vrácen Chorvatsku. Od té doby byl přestavěn, ale má méně než polovinu své předválečné populace a mnoho budov je stále poznamenaných bitvou. Jeho dvě hlavní etnické komunity zůstávají hluboce rozděleny a město nezískalo zpět svou dřívější prosperitu.

Pozadí

Pohled na Vukovar od Dunaje z roku 1917

Vukovar je důležité regionální centrum na východní hranici Chorvatska, nacházející se ve východní Slavonii na západním břehu řeky Dunaje. Oblast má rozmanité obyvatelstvo Chorvatů, Srbů, Maďarů, Slováků, Rusínů a mnoha dalších národností, které spolu po staletí žily v relativní harmonii před chorvatskou válkou za nezávislost. Před konfliktem to byla také jedna z nejbohatších oblastí Jugoslávie. Dlouhodobá prosperita Vukovaru se odrážela v jednom z nejlepších barokních architektonických souborů v Chorvatsku.

Region prošel významnými demografickými změnami po druhé světové válce, kdy byli jeho etničtí němečtí obyvatelé vyhnáni a nahrazeni osadníky odjinud z Jugoslávie. V roce 1991 poslední jugoslávské sčítání lidu zaznamenalo, že opčina Vukovar, zahrnující město a okolní vesnice, měla 84 189 obyvatel, z nichž 44 % tvořili Chorvati, 38 % Srbové a zbytek byli příslušníci jiných etnických skupin. Obyvatelstvo města tvořilo 47 % Chorvatů a 33 % Srbů.

Od roku 1945 byla Jugoslávie spravována jako federální socialistický stát složený ze šesti nově vytvořených republik – Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Makedonie. Současná hranice mezi Srbskem a Chorvatskem byla definována v roce 1945 komisí jugoslávské federální vlády, která přidělila oblasti s většinou Srbů Socialistické republice Srbsko a oblasti s většinou Chorvatů Socialistické republice Chorvatsko. Nicméně značná srbská menšina zůstala uvnitř té druhé.

Po smrti jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita v roce 1980 se znovu probudil dlouho potlačovaný etnický nacionalismus a jednotlivé republiky začaly prosazovat svou autoritu silněji, jakmile federální vláda slábla. Slovinsko a Chorvatsko se posunuly směrem k multipartijní demokracii a hospodářským reformám, ale srbský autoritářský komunistický prezident Slobodan Milošević reformám oponoval a snažil se zvýšit moc jugoslávské vlády. V roce 1990 Slovinsko a Chorvatsko uspořádaly volby, které ukončily komunistickou vládu a přivedly k moci v obou republikách proindependence (pronezávislostní) nacionalistické strany. V Chorvatsku se k moci dostalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ) Franjo Tuđmana, který se stal prezidentem.

Tuđmanův program byl odmítán mnoha příslušníky srbské menšiny v Chorvatsku, vůči nimž vystupoval otevřeně nepřátelsky. Chorvatská srbská demokratická strana (SDS), podporovaná Miloševićem, označila HDZ za reinkarnaci nacionalisticko-fašistického ustašovského hnutí, které během druhé světové války zmasakrovalo statisíce Srbů. Od poloviny roku 1990 zahájila SDS ozbrojenou vzpouru v Srby obývaných oblastech Chorvatska a zřídila samozvanou Srbskou autonomní oblast Krajina, s tajnou podporou srbské vlády a srbských polovojenských skupin. Chorvatská vláda rychle ztratila kontrolu nad velkými částmi republiky. V únoru 1991 Srbové z Krajiny vyhlásili nezávislost na Chorvatsku a oznámili, že se sjednotí se Srbskem. Další srbské komunity v Chorvatsku rovněž oznámily, že se odtrhnou, a zřídily své vlastní milice.

Před bitvou

Srbský příslušník polovojenských sil hlídkující v Erdutu, východní Slavonie, 1991

Konflikt mezi Srby a Chorvaty se rozšířil do východní Slavonie počátkem roku 1991. 1. dubna začali srbští vesničané kolem Vukovaru a dalších měst ve východní Slavonii stavět zátarasy přes hlavní silnice. Srbská polovojenská skupina Bílí orli, vedená Vojislavem Šešeljem, se přesunula do srbské vesnice Borovo Selo, ležící severně od Vukovaru. V polovině dubna 1991 došlo k incidentu na okraji Borova Sela, kdy byly na srbské pozice vypáleny tři rány z bezzákluzové zbraně Armbrust. Objevila se obvinění, že útok vedl tehdejší náměstek ministra obrany Gojko Šušak. Nebyly hlášeny žádné oběti, ale útok vyostřil a prohloubil etnické napětí. 2. května srbské polovojenské jednotky přepadly dva chorvatské policejní autobusy v centru Borova Sela, zabili 12 policistů a dalších 22 zranili. Jeden srbský polovoják byl rovněž zabit. Bitva o Borovo Selo představovala nejhorší násilný čin mezi Srby a Chorvaty od druhé světové války. Rozlítila mnoho Chorvatů a vedla k nárůstu etnického násilí po celé Slavonii.

Krátce poté se jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA) přesunuly do Borova Sela. Zásah armády byl uvítán místními chorvatskými představiteli, ale chorvatský náměstek ministra vnitra Milan Brezak obvinil JNA, že brání chorvatské policii vypořádat se s polovojenskými jednotkami. V celém regionu vypukly přestřelky mezi soupeřícími milicemi. Ve Vukovaru Chorvati obtěžovali srbské obyvatele, někdy i násilně. Chorvatská policie násilně převzala místní rozhlasovou stanici Radio Vukovar a srbští členové etnicky smíšeného personálu stanice byli propuštěni a nahrazeni Chorvaty. Srbské milice systematicky blokovaly dopravní cesty v převážně srbském venkově kolem Vukovaru a během několika dní bylo možné se do města dostat pouze po nezpevněné cestě vedoucí přes chorvatské vesnice. O atmosféře ve Vukovaru se tehdy říkalo, že je „vražedná“.

19. května 1991 uspořádala chorvatská vláda celostátní referendum o vyhlášení suverenity. Ve Vukovaru, stejně jako jinde v Chorvatsku, vyzývali tvrdě nacionalističtí Srbové další Srby k bojkotu referenda, zatímco umírnění navrhovali využít hlasování k vyjádření nesouhlasu s nezávislostí. Mnoho místních Srbů však hlasovalo. Referendum prošlo s tím, že 94 procent voličů na celostátní úrovni hlasovalo pro.

Násilí ve Vukovaru a jeho okolí se po referendu o nezávislosti zhoršilo. Ve městě a okolních vesnicích byly opakovaně hlášeny útoky střelnými zbraněmi a bombami. V červnu začalo sporadické ostřelování města a během léta se zvyšovalo na intenzitě. Chorvatská čtvrť Borovo Naselje, severní předměstí Vukovaru, utrpěla výrazné ostřelování 4. července. Srbské polovojenské jednotky vyhnaly z obce tisíce nesrbů z jejich domovů. Chorvatské polovojenské jednotky vedené Tomislavem Merčepem útočily na Srby ve Vukovaru a jeho okolí (v rámci toho, co bylo později vyšetřováno jako vraždy Srbů ve Vukovaru v roce 1991). Zmizelo nebo bylo zabito mezi 30 a 86 Srby a tisíce dalších uprchly ze svých domovů. Chorvatský vládní zástupce ve Vukovaru sdělil úřadům v Záhřebu, že „město je znovu [obětí] teroru, ozbrojených střetů a provokativních přestřelek s potenciálně nepředstavitelnými důsledky. Dosavadní politika vytvořila atmosféru teroru mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem.“ Střelci z obou stran zapálili a vyrabovali stovky domů a farem v oblasti.

Konflikt zastřel etnické hranice. Mnozí Srbové, kteří ve Vukovaru žili po generace – známí jako starosedioci neboli „staří usedlíci“ – odmítali propagandu přicházející z Bělehradu a Kninu a nadále žili v míru se svými chorvatskými sousedy. Došljaci neboli „novousedlíci“, jejichž rodiny se po roce 1945 přistěhovaly z jižního Srbska a Černé Hory, aby nahradily vyhnané Němce, byli nejvnímavější k nacionalistickým výzvám. Novinář Paolo Rumiz popisuje, jak „se snažili získat své soukmenovce pro vlasteneckou mobilizaci, a když s tím neměli úspěch, zabíjeli je, rabovali jejich majetek a zboží nebo je vyháněli. Staří usedlíci se nenechali poštvat proti jiným národnostem.“ Když Chorvati prchali před boji, často svěřovali klíče od svých domů k opatrování svým srbským sousedům, kterým důvěřovali, spíše než chorvatské policii. Politoložka Sabrina P. Ramet poznamenává, že zvláštním rysem války ve východní Slavonii byla „mobilizace těch, kteří nebyli integrováni do multikulturního života měst, proti městskému multikulturalismu“. Bývalý bělehradský starosta Bogdan Bogdanović označil útok na Vukovar za akt urbicidy, úmyslného útoku na urbanismus.

Protivníci

Mapa Vukovaru a okolí

Na konci července 1991 byla improvizovaná chorvatská obranná síla ve Vukovaru téměř obklíčena srbskými milicemi v sousedních vesnicích. V oblastech obývaných Srby se nacházeli polovojáci, vojáci JNA a branci srbské Teritoriální obrany (TO). V městské čtvrti Sajmište ve Vukovaru byla malá kasárna JNA, obklopená územím ovládaným Chorvaty. Přestože se obě strany běžně označovaly jako „chorvatské“ a „srbské“ nebo „jugoslávské“, bojovali na obou stranách jak Srbové, tak Chorvati i mnoho dalších národnostních skupin Jugoslávie. Prvním velitelem útočící síly byl Makedonec. Srbové a příslušníci jiných etnik tvořili podstatnou část chorvatských obránců.

Chorvatské síly

Chorvatská síla ve Vukovaru čítala 1 800 mužů sestavených z jednotek nově vytvořené Chorvatské národní gardy, včetně 400 příslušníků 3. gardové brigády a 1. gardové brigády. 4. prapor 3. gardové brigády byl ve městě umístěn od začátku, zatímco části 1. gardové brigády dorazily po ústupu z jiných částí západního Sremu. Kromě gardistů zde bylo 300 policistů a 1 100 civilních dobrovolníků z Vukovaru a okolních komunit. Hlavní část síly byla původně organizována improvizovaně. Koncem září 1991 byla formálně přetvořena na 204. vukovarskou brigádu, také známou jako 124. brigáda.

Dobrovolníci přicházeli i z jiných částí Chorvatska, včetně 58 členů krajně pravicových polovojenských Chorvatských obranných sil (HOS), podporovaných krajně nacionalistickou Chorvatskou stranou práva (HSP) Dobroslava Paragy. Obránci byli průřezem vukovarské společnosti. Až třetinu z nich tvořili neChorvati, včetně Srbů, Rusínů, Maďarů a příslušníků dalších etnik. Asi 100 obránců byli Srbové. „Měli jsme k nim naprostou důvěru,“ řekl později jeden chorvatský veterán. „Bránili Vukovar spolu s námi.“

Chorvatským silám ve Vukovaru velel Mile Dedaković, bývalý důstojník JNA, který se přidal k ZNG a dobrovolně převzal velení obrany města. Během bitvy používal krycí jméno Jastreb („Jestřáb“). Gojko Šušak, tehdy již ministr obrany Chorvatska, používal Dedakoviće jako příklad toho, že na obraně Vukovaru se podíleli i Srbové. Toto tvrzení později přetiskly nezávislé zdroje, ale nebylo pravdivé. Dedakovićovým zástupcem byl Branko Borković, další bývalý důstojník JNA, který se přihlásil do služby ve Vukovaru. Oba muži vytvořili jednotnou velitelskou strukturu, organizovali obránce do jedné brigády a zavedli integrovaný obranný systém. Byl vytvořen obranný prstenec šesti sektorů, z nichž každý byl přidělen jedné jednotce v rámci 204. brigády. Obránci využívali síť sklepů, kanálů, příkopů a zákopů k přesunům mezi sektory podle potřeby.

Na začátku bitvy byli špatně vyzbrojeni a mnozí byli vybaveni jen loveckými puškami. Spoléhali se převážně na lehké pěchotní zbraně, ale získali několik kusů dělostřelectva a protiletadlových kanónů a improvizovali vlastní miny. Získali také několik stovek protitankových zbraní, jako byly raketomety M79 a M80, avšak po celou bitvu měli kritický nedostatek munice. Situace se poněkud zlepšila po obsazení kasáren JNA, jelikož Vukovar měl přednost při zásobování zbraněmi. Odhaduje se, že vukovarské bojiště spotřebovalo kolem 55–60 procent veškeré munice dostupné chorvatským silám.

Jugoslávské a srbské síly

Útočná letadla, jako například Soko G-4 Super Galeb, byla v bitvě použita Jugoslávským letectvem.

Útočná síla zahrnovala vojáky JNA odvedené z celé Jugoslávie, příslušníky TO, četniky (srbské nacionalistické polovojáky), místní srbské milicionáře a jednotky jugoslávského námořnictva a jugoslávského letectva. Na svém vrcholu čítaly jugoslávské a srbské síly v okolí Vukovaru asi 36 000 mužů. Byly vybaveny těžkým dělostřelectvem, raketami a tanky a podporovány letadly a plavidly na Dunaji.

Ačkoli byla bitva vedena především federální jugoslávskou armádou, srbská vláda byla přímo zapojena. Srbská tajná policie SDB se účastnila vojenských operací a někteří její důstojníci veleli srbským jednotkám TO bojujícím ve Vukovaru. Srbské ministerstvo vnitra řídilo činnost polovojenských jednotek. Bylo také odpovědné za jejich vyzbrojování a vybavení. Slobodan Milošević byl později obviněn z přímé účasti. Podle Veselina Šljivančanina, který byl později odsouzen za válečné zločiny spáchané ve Vukovaru, přišel rozkaz k ostřelování Vukovaru „z Dedinje“ – elitní bělehradské čtvrti, kde Milošević žil.

Strategický útočný plán JNA v Chorvatsku roku 1991. Plán byl opuštěn poté, co bitva o Vukovar vyčerpala schopnost JNA vést válku dále do Chorvatska.

Na počátku války ve Slovinsku armáda stále vnímala samu sebe jako obránce federální, komunistické Jugoslávie, nikoli jako nástroj srbského nacionalismu. Její vůdce, generál Veljko Kadijević, jugoslávský ministr obrany a oddaný komunista, se nejprve snažil silou udržet Jugoslávii pohromadě a prohlásil neutralitu armády v srbskochorvatském konfliktu. Vedení JNA usilovalo rozdělit Chorvatsko na dvě části obsazením vnitrozemských oblastí obývaných Srby, téměř celého dalmatského pobřeží a velké části středního a východního Chorvatska. Cílem bylo donutit chorvatské politické vedení kapitulovat a znovu projednat své členství v Jugoslávii. Vůdčí složka JNA ještě nebyla zcela ovládnuta etnickými Srby, a tyto počáteční cíle odrážely jugoslávský pohled jejího multietnického vedení. Kadijević byl z poloviny Chorvat a z poloviny Srb, jeho zástupce byl Slovinec, velitelem sil JNA v první fázi bitvy byl Makedonec a velitelem jugoslávského letectva, které během bitvy opakovaně bombardovalo Vukovar, byl Chorvat.

Ztráta Slovinska v desetidenní válce znemožnila naplnit původní cíl udržet Jugoslávii jako celek. Mnoho srbských členů armády již nechtělo bojovat za multietnickou Jugoslávii. Armáda získávala čím dál více srbský charakter, protože neSrbové dezertovali nebo odmítali být odvedeni. Někteří velitelští činitelé JNA otevřeně podporovali srbské povstalce v Chorvatsku a zásobovali je zbraněmi. Ačkoli Kadijević a další vrcholní velitelé JNA zpočátku tvrdili, že „JNA musí bránit všechny národy Jugoslávie“, nakonec uznali, že nemají šanci dosáhnout svých původních cílů, a postavili se za vzbouřené Srby v Chorvatsku.

Jugoslávská a srbská propaganda vykreslovala chorvatské separatisty jako genocidní ustašovce, kteří nelegálně přebrali jugoslávské území a ohrožují srbské civilisty v opakování protisrbských pogromů z období druhé světové války. Kadijević později obhajoval útočnou akci JNA proti Vukovaru tím, že šlo o součást „páteře chorvatské armády“ a musela být „osvobozena“. Periodikum JNA Narodna Armija po bitvě tvrdilo, že Vukovar „byl po desetiletí připravován k podpoře německého vojenského průniku po Dunaji.“ Šešelj prohlásil: „Jsme všichni jedna armáda. Tato válka je veliká zkouška pro Srby. Ti, kdo test projdou, se stanou vítězi. Dezertéři nemohou zůstat nepotrestáni. Žádný ustašovec nesmí Vukovar opustit živý.“

Fáze I, srpen až září 1991

Mapa vojenských operací ve východní Slavonii mezi zářím 1991 a lednem 1992. Frontová linie na konci tažení zůstala hranicí mezi chorvatským a Srby drženým územím až do ledna 1998.

Bitva o Vukovar probíhala ve dvou fázích po dobu asi 90 dnů: od srpna do září 1991, kdy město ještě nebylo zcela obklíčeno, a od začátku října do poloviny listopadu, kdy bylo město sevřeno a poté dobyto JNA. Už od června byl Vukovar a okolní vesnice denně či téměř denně vystavovány palbě z děl a minometů. V červenci začala JNA a TO ve velkém počtu rozmísťovat své jednotky po celé východní Slavonii a obklíčily Vukovar ze tří stran. Intenzivní boje začaly koncem srpna. 23. srpna bylo Borovo Naselje silně ostřelováno a chorvatské síly sestřelily dva jugoslávské bitevní letouny G-2 Galeb pomocí přenosných protiletadlových kompletů. Následující den zahájila JNA spolu s jugoslávským letectvem a jugoslávským námořnictvem velký útok za použití letadel, námořních plavidel na Dunaji, tanků a dělostřelectva. Útok vedený z obou stran hranice způsobil rozsáhlé škody a vyžádal si mnoho civilních obětí.

14. září nařídila chorvatská vláda útok proti všem kasárnám a zbrojním skladům JNA v zemi, ofenzivu označovanou jako bitva o kasárna. Mezi napadenými byla i vukovarská kasárna JNA, ale ta se dokázala ubránit. V odvetu zaútočily srbské polovojenské jednotky na oblasti jihozápadně od Vukovaru směrem od Negoslavci a přinutily asi 2 000 lidí k útěku. Byly hlášeny masakry a desítky mrtvých civilistů. Chorvatské jednotky mimo vukovarský perimetr získaly velké množství zbraní a munice ze skladů dobytých jinde, což jim umožnilo udržet obrannou linii.

JNA reagovala zahájením velké ofenzivy ve východní Slavonii, odkud chtěla postupovat na západ přes Vinkovci a Osijek až do Záhřebu. Vukovar neobešla, protože jeho vedení chtělo ulevit obleženým kasárnám a odstranit možné ohrožení zásobovacích tras. JNA původně nezamýšlela učinit z Vukovaru hlavní cíl ofenzivy, ale podobně jako ve Stalingradu během druhé světové války se z původně druhořadého střetu stal klíčový politický symbol pro obě strany.

19. září vyrazila z Bělehradu jednotka JNA sestávající z nejméně 100 tanků T-55 a M-84 s obrněnými transportéry a těžkým dělostřelectvem. 20. září překročila chorvatskou hranici poblíž srbského města Šid. Chorvati byli rychle poraženi a stáhli se do Vukovaru. První gardová mechanizovaná brigáda JNA brzy dorazila k vukovarským kasárnám a zrušila chorvatské obléhání objektu. Současně začala obkličovat Vukovar. K 30. září bylo město téměř zcela obklíčeno. Všechny silnice dovnitř i ven byly uzavřeny a jediná cesta vedla po polní cestě přes nebezpečně odkrytá kukuřičná pole.

JNA na Vukovar opakovaně útočila, ale bez úspěchu. Její obrněná technika, navržená pro boj v otevřeném terénu, se jen těžko dokázala prosadit v úzkých ulicích města. Podpora pravidelné pěchoty chyběla a špatně vycvičené a málo motivované jednotky TO byly nedostačující náhradou. Vojáci JNA se zdáli mít jen malou představu o tom, jak vést městské operace, a důstojníci se na bojišti projevovali pomalým a reaktivním rozhodováním.

Chorvatské síly čelily útokům JNA zaminováním přístupových cest, vysíláním mobilních týmů vybavených protitankovými zbraněmi, rozmístěním mnoha odstřelovačů a obranou z těžce opevněných pozic. JNA se zpočátku spoléhala na masivní tankové průlomy, kdy kolona tanků postupovala ulicí následovaná několika rotami pěchoty. Chorvati reagovali palbou z protitankových zbraní z velmi krátké vzdálenosti – často jen 20 metrů – aby vyřadili první a poslední vozidlo, čímž uvěznili zbytek kolony, který pak mohli systematicky ničit. Snažili se přitom vyhnout úplnému zničení techniky JNA, protože materiál získaný z vyřazených vozidel představoval důležitý zdroj zásobování. Chorvati uplatňovali strategii „aktivní obrany“, prováděli přepadové útoky a udržovali JNA v neustálé nejistotě. Protitankové a protipěchotní miny omezovaly manévrování JNA. K podlomení morálky JNA byly využívány i nekonvenční taktiky, například odpalování meteorologických raket či sabotáž tanků JNA umístěním min pod ně během noci, které vybuchly, když je posádky ráno nastartovaly. Ztráty JNA byly těžké. Na jedné cestě, přezdívané „hřbitov tanků“, bylo zničeno asi sto obrněných vozidel JNA, z nichž patnáct zlikvidoval plukovník Marko Babić. Vysoké ztráty měly ochromující dopad na morálku celé velitelské struktury.

JNA začala s rozsáhlými dělostřeleckými a raketovými útoky proti městu. Do konce bitvy bylo na Vukovar vypáleno více než 700 000 granátů a dalších střel, rychlostí až 12 000 za den. Odhaduje se, že na Vukovar a jeho okolí dopadlo více než 2,5 milionu střel ráže nad 20 mm. V přepočtu na plochu byla palba intenzivnější než ve Stalingradu. Tisíce civilistů, kteří ve Vukovaru zůstali, se ukrývaly ve sklepích a protileteckých krytech vybudovaných během studené války.

Slabiny JNA a přijetí nových taktik

Jugoslávský tank M-84 vyřazený minou položenou obránci Vukovaru v listopadu 1991

Nedostatek pěchotní podpory u JNA byl způsoben katastrofálně nízkou úrovní mobilizace v předchozích měsících. Mnozí záložníci – kteří byli povoláváni ze všech jugoslávských republik včetně Chorvatska – odmítli nastoupit službu a mnoho vojáků v činné službě raději dezertovalo, než aby bojovalo. Srbsko nikdy formálně nevyhlásilo válku a nebyla provedena žádná všeobecná mobilizace. Odhaduje se, že asi 150 000 Srbů odešlo do zahraničí, aby se vyhnulo odvodu, a mnozí další dezertovali nebo se ukryli. Do služby nastoupilo pouze 13 procent branců. Dalších 40 000 se vzbouřilo ve městech po celém Srbsku; srbské noviny Vreme v červenci 1991 komentovaly, že situace je „úplným vojenským rozpadem“.

Morálka na bojišti byla špatná. Velitelé JNA se uchylovali i k palbě na vlastní pozice, aby donutili muže bojovat. Když velitel jednotky JNA u Vukovaru požadoval, aby vojáci ukázali, kdo je ochoten bojovat a kdo se chce vrátit domů, jednotka se rozdělila na dvě části. Jeden branec, neschopný se rozhodnout, na čí stranu se postaví, se na místě zastřelil. Jeden důstojník JNA, který sloužil u Vukovaru, později popsal, jak jeho muži několikrát odmítli splnit rozkazy: „Opustili bojová vozidla, odhodili zbraně, shromáždili se na volném prostranství, seděli a zpívali Give Peace a Chance od Johna Lennona.“ Koncem října celý pěší prapor z Nového Sadu v Srbsku opustil útok na Borovo Naselje a utekl. Další skupina záložníků odhodila zbraně a pěšky se přesunula zpět do Srbska přes blízký most. Řidič tanku Vladimir Živković odjel svým vozidlem z fronty u Vukovaru do jugoslávského parlamentu v Bělehradě, kde ho zaparkoval na schodech před budovou. Byl zatčen a úřady ho prohlásily za duševně chorého. Jeho zacházení rozlítilo kolegy, kteří obsadili místní rozhlasovou stanici se zbraní v ruce a vydali prohlášení: „Nejsme zrádci, ale nechceme být agresory.“

Koncem září byl vedením operace proti Vukovaru pověřen generálplukovník Života Panić. Zřídil nové velitelství a systém velení a řízení, aby vyřešil dezorganizaci, která bránila operacím JNA. Panić rozdělil síly JNA na severní a jižní zónu odpovědnosti (AOR). Severní AOR byla přidělena generálmajorovi Mladenu Bratićovi, zatímco jižní převzal plukovník Mile Mrkšić. Kromě čerstvých jednotek byli přivezeni i polovojenské jednotky ze Srbska. Ti byli dobře vyzbrojeni a vysoce motivovaní, ale často nedisciplinovaní a brutální. Byli formováni do jednotek o síle roty a praporu jako náhrada za chybějící záložníky. Velitel novosadského sboru byl po bitvě natočen, jak chválí Srbskou dobrovolnickou gardu („Tygři“) Željka Ražnatoviće známého jako „Arkan“:

Největší zásluha na tom patří Arkanovým dobrovolníkům! Ačkoli mě někteří lidé obviňují, že spolupracuji s polovojenskými jednotkami, toto nejsou žádné polovojenské jednotky! To jsou muži, kteří dobrovolně přišli bojovat za srbskou věc. My obklíčíme vesnici, on vběhne dovnitř a zabije každého, kdo odmítne se vzdát. A jde se dál!“

Panić zkombinoval dobře motivovanou polovojenskou pěchotu s vycvičenými ženijními jednotkami k odstraňování min a obranných postavení, podporovanými těžkými tanky a dělostřelectvem. Polovojenské jednotky vedly novou ofenzivu, která začala 30. září. Útok uspěl v přerušení chorvatské zásobovací trasy do Vukovaru, když byla 1. října obsazena vesnice Marinci, ležící na výstupní cestě z města. Krátce nato se velitel 204. brigády Mile Dedaković s malým doprovodem proklouzl skrze srbské linie a dorazil do Chorvaty drženého města Vinkovci. Jeho zástupce Branko Borković převzal velení vukovarské obrany. Generál Anton Tus, velitel chorvatských sil mimo vukovarský perimetr, pověřil Dedakoviće vedením průlomové operace k osvobození města a 13. října zahájil protiútok. Do útoku, který začal brzy ráno dělostřeleckou přípravou, bylo zapojeno asi 800 vojáků a 10 tanků. Zvláštní policejní jednotky vstoupily do Marinci ještě před polednem, ale musely ustoupit, protože neměly dost sil k udržení pozic. Chorvatské tanky a pěchota narazily na silný odpor JNA a byly zastaveny u Nuštaru dělostřeleckou palbou. 252. obrněná brigáda JNA způsobila Chorvatům těžké ztráty. Elitní protiteroristická jednotka Lučko přišla sama o 12 padlých. Kolem 13:00 byl útok zastaven generálním štábem HV. Do Vukovaru byl propuštěn humanitární konvoj Červeného kříže.

Fáze II, říjen až listopad 1991

Mapa závěrečné fáze bitvy o Vukovar, kdy JNA a srbské síly dokončily obklíčení Vukovaru a systematicky obsadily město

Během závěrečné fáze bitvy se zbývající obyvatelé Vukovaru, včetně několika tisíc Srbů, uchýlili do sklepů a společných krytů, které pojaly až 700 lidí každý. Zřídil se krizový výbor, který působil z jaderného bunkru pod městskou nemocnicí. Výbor převzal řízení města a organizoval dodávky potravin, vody a zdravotnického materiálu. Zajišťoval, aby se počet civilistů na ulicích minimalizoval, a aby každý kryt měl stráž a byl v něm přítomen alespoň jeden lékař a zdravotní sestra.

Vukovarská nemocnice musela čelit stovkám zranění. Ve druhé polovině září se počet raněných pohyboval mezi 16 a 80 denně, z nichž tři čtvrtiny byli civilisté. Ačkoli byla označena symbolem Červeného kříže, nemocnice byla během bitvy zasažena více než 800 granáty. Velká část budovy byla zničena a personál i pacienti se museli přesunout do podzemních servisních chodeb. Jednotka intenzivní péče byla přemístěna do jaderného krytu budovy. 4. října jugoslávské letectvo nemocnici bombardovalo a zničilo její operační sál. Jedna puma propadla několika patry, nevybuchla a dopadla na nohu zraněného muže, aniž by ho poranila.

Chorvatské síly přizpůsobily několik dvouplošníků Antonov An-2 k shazování zásob na padácích do Vukovaru. Letouny také shazovaly improvizované pumy vyrobené z kanystrů s palivem a bojlerů naplněných výbušninou a kovovými tyčemi. Posádky používaly GPS k určení cílů a poté vytlačily munici bočními dveřmi.

Evropské společenství se pokusilo poskytnout humanitární pomoc 12 000 civilistům uvězněným v perimetru, ale pouze jeden konvoj se dostal skrz. 12. října Chorvati pozastavili vojenské akce, aby konvoj mohl projet, ale JNA využila přestávku k dalším vojenským ziskům. Jakmile se konvoj vydal na cestu, JNA jej na dva dny zdržela a využila čas k pokládání min, přísunu posil a upevnění kontroly nad cestou z Vukovaru. Po příjezdu konvoj doručil léky do vukovarské nemocnice a evakuoval 114 zraněných civilistů.

16. října JNA zahájila velký útok na Borovo Naselje. Dosáhla určitého postupu, ale uvízla v odporu odhodlaných chorvatských obránců. 30. října JNA spustila plně koordinovaný útok vedený polovojenskými jednotkami, kdy pěchota a ženijní vojska systematicky prorážela chorvatské linie. Síly JNA, rozdělené na severní a jižní operační sektory, útočily na několik míst současně a zatlačovaly Chorvaty zpět. JNA rovněž přijala nové taktiky, jako střelbu přímo do domů a následné projíždění tanků jejich troskami, stejně jako používání slzného plynu a dýmovnic k vyhnání ukrytých uvnitř. Budovy byly obsazovány také pomocí protitankových a protiletadlových děl.

2. listopadu JNA dosáhla strategického předměstí Lužac mezi Borovem Naseljem a Vukovarem a přerušila jednu ze dvou silnic spojujících centrum města s jeho severním předměstím. Po pádu Lužce bylo Arkanovými „Tygry“ zabito 69 místních civilistů. Mezitím se ZNG (která byla přejmenována na Chorvatskou armádu) pokusila znovu dobýt vesnice Marinci a Cerić, aby znovu otevřela zásobovací cestu do Vukovaru. Intenzivně bombardovala přístupové cesty JNA k Vukovaru a zahájila tankový útok na linie JNA. 4. listopadu byl generál JNA Mladen Bratić zabit, když jeho tank zasáhl granát. Dělostřelecká a raketová převaha JNA jí však umožnila chorvatský postup zastavit a způsobit těžké ztráty.

Pád Vukovaru

Poškození způsobené vukovarské nemocnici letounem jugoslávského letectva 4. října 1991

Jednotky JNA zahájily 3. listopadu obojživelný útok přes Dunaj severně od Lužce, aby se spojily s Arkanovými „Tygry“. Tento útok rozdělil chorvatský perimetr na dvě části a oddělil hlavní skupinu obránců v centru města od menšího opěrného bodu v Borovu Naselje. Operační skupina Jih JNA začala systematicky čistit centrum města a odřezávat zbývající chorvatské vojáky. 5. listopadu chorvatské jednotky ostřelovaly srbské město Šid, přičemž zabily tři civilisty a několik dalších zranily. 9. listopadu JNA a polovojenské jednotky obsadily klíčovou výšinu Milova Brda, odkud měly jasný výhled na Vukovar. Útok vedly polovojenské jednotky, zatímco vojáci JNA a příslušníci TO hráli podpůrnou roli, zejména při odminovávání a poskytování dělostřelecké podpory zblízka. Chorvaty držená vesnice Bogdanovci, ležící západně od Vukovaru, padla 10. listopadu. Po jejím dobytí bylo zabito až 87 civilistů.

13. listopadu JNA přerušila poslední spojení mezi Borovo Naseljem a Vukovarem. Chorvatské jednotky mimo vukovarský perimetr podnikly zoufalý pokus o prolomení obležení útokem z vesnice Nuštar, ale byly JNA opět odraženy. V té době již Chorvatům docházela munice a byli vyčerpáni neustálými boji bez vyhlídky na úlevu. Byli zredukováni na tři oddělené kapsy odporu. Když byla porážka nevyhnutelná, několik stovek chorvatských vojáků a civilistů se během několika dní pokusilo o průlom, zatímco JNA zahajovala poslední ofenzivu. Většina těch, kteří zůstali v Borovu Naselju, to nedokázala a byla zabita.

18. listopadu se poslední chorvatští vojáci v centru Vukovaru vzdali. K 18. listopadu žila velká část civilních obyvatel Vukovaru v otřesných podmínkách a blížila se k hladovění. Jedna žena řekla zvláštnímu vyslanci OSN Cyrusi Vancovi, že poslední dva měsíce strávila se svými pěti dětmi v krytu bez záchodů a vody na mytí. Živili se dvěma krajíci chleba a kouskem paštiky denně. Jeden z chorvatských vojáků popsal podmínky v době, kdy bitva dosáhla vrcholu:

„Na začátku října už nebyly žádné cigarety. Lidé kouřili hroznové listy nebo čaj. Nebyl kvas na pečení chleba. Můj syn jedl s námi z konzerv. Těch bylo čím dál méně. Ostřelování bylo 24 hodin denně a příměří byla ještě horší. Když lidé během příměří vyšli z krytů k studni, odstřelovači po nich stříleli. Děti se nedají držet uvnitř dva měsíce, a když ráno vyběhly ven, když svítilo slunce, stříleli i po nich.“

Když bitva skončila, rozsah zničení města šokoval mnohé, kteří své kryty celé týdny neopustili. Siniša Glavašević, reportér Chorvatského rozhlasu a rodák z Vukovaru, který zůstal ve městě po celou bitvu, popsal scénu, když přeživší vycházeli:

„Obraz Vukovaru ve 22. hodině 87. dne [obléhání] zůstane navždy v paměti těch, kdo jej zažili. Neskutečné scény jsou nekonečné, pach spáleniště, pod nohama zbytky starých střešních tašek, stavebního materiálu, skla, trosek a strašlivé ticho....Doufáme, že utrpení Vukovaru je u konce.“

Vukovar deset dní po kapitulaci; ulice leží v troskách.

Ačkoli aktivní boje v centru Vukovaru skončily 18. listopadu, sporadické střety pokračovaly ještě několik dní v dalších částech města. Někteří chorvatští vojáci kladli odpor až do 20. listopadu a několik z nich se dokázalo proplížit z Borova Naselje ještě 23. listopadu. Krátce po kapitulaci vstoupili do města zahraniční novináři a mezinárodní pozorovatelé a zaznamenali, co viděli. Blaine Harden z The Washington Post napsal:

„Ani jedna střecha, dveře nebo zeď v celém Vukovaru se nevyhnuly roztřepeným rýhám či zubatým děrám způsobeným šrapnely, kulkami, bombami nebo granáty – vše dodané v rámci tříměsíční snahy srbských povstalců a srbským vedením jugoslávské armády vyrvat město jeho chorvatským obráncům. Ani jedna budova nevypadá obyvatelná, nebo dokonce opravitelná. Téměř každý strom byl rozstřílen na kusy palbou.“

Chuck Sudetic z The New York Times uvedl:

„Pouze vojáci srbsky dominované armády, zbloudilí psi a několik novinářů chodili zakouřenými, troskami ucpanými ulicemi mezi ruinami bytových domů, obchodů a hotelu v centru Vukovaru. Ani jedna z budov, které byly během celodenního putování vidět, nemohla být popsána jako obyvatelná. V jednom parku rozstřelila palba mohutné stromy napůl, jako by šlo o stébla trávy posečená kosou. Naproti přes ulici spadla kupole pravoslavného kostela přímo na oltář. Automatická střelba propukala každých pár minut, když se potulující srbští vojáci, někteří opilí, zaměřovali na miny, holuby a okna, která přežila boje.“

Laura Silber a Allan Little z BBC popsali, jak „ulice byly posety mrtvolami lidí i zvířat. Hrůzostrašné kostry budov stále hořely, sotva čtvereční palec unikl poškození. Srbští dobrovolníci, s divokým pohledem v očích, buráceli ulicemi s kapsami plnými uloupených pokladů.“

JNA oslavovala své vítězství, jak popsal Marc Champion z The Independent:

„Plukovníci, kteří řídili ‚Operaci Vukovar‘, hostili více než stovku novinářů uvnitř ruin hotelu Dunav na jakémsi potrhlém vítězném večírku. Rozdávali obrázkové pohlednice starého Vukovaru jako suvenýry a podávali nápoje na naškrobených bílých ubrusech, zatímco větrem a deštěm profukovaly rozbité okenní tabule...Uvnitř hotelu Dunav panoval svět jako z Alenky v říši divů, kde plukovník [Miodrag] Gvero prohlašoval, že zívající díry ve zdech způsobili chorvatští obránci. Prý umístili trhaviny do zdiva, aby armáda vypadala špatně.“

Ztráty

Celkově během bitvy zemřelo kolem 3 000 lidí. Chorvatsko utrpělo těžké vojenské i civilní ztráty. Chorvatská strana původně oznámila 1 798 padlých během obléhání, včetně vojáků i civilistů. Chorvatský generál Anton Tus později uvedl, že bylo zabito asi 1 100 chorvatských vojáků a že 2 600 vojáků a civilistů bylo vedeno jako nezvěstní. Podle Tuse bylo dalších 1 000 chorvatských vojáků zabito při bojích na přístupech k Vinkovci a Osijeku. Poznamenal, že boje byly tak intenzivní, že ztráty ve východní Slavonii mezi zářím a listopadem 1991 tvořily polovinu všech chorvatských válečných obětí z toho roku. Podle údajů zveřejněných v roce 2006 chorvatským ministerstvem obrany bylo ve Vukovaru 879 chorvatských vojáků zabito a 770 zraněno. CIA odhaduje chorvatské ztráty ve východní Slavonii na 4 000–5 000 mrtvých celkem. 204. vukovarská brigáda ztratila během bitvy více než 60 % své síly. CIA rovněž uvádí, že během bojů bylo zabito 1 131 civilistů. Mezi mrtvými bylo i 86 dětí. Kardov odhadl, že během bitvy zmizelo 550 civilistů. Podle chorvatských úřadů bylo ve východní Slavonii do konce roku 1991 zabito 2 000 Chorvatů, 800 se pohřešovalo, 3 000 bylo zajato a 42 852 se stalo uprchlíky.

Ačkoliv byly ztráty JNA bezpochyby značné, jejich přesný počet zůstává nejasný kvůli nedostatku oficiálních údajů. JNA oficiálně přiznala 1 279 padlých, včetně 177 důstojníků, během celé války v Chorvatsku. Vojenský historik Norman Cigar tvrdí, že skutečný počet mohl být podstatně vyšší, protože ztráty byly během války systematicky podhodnocovány. Podle Tuse ztratil jen novosadský sbor JNA v kampani ve východní Slavonii 1 300 vojáků. Na základě toho odhaduje, že ve východní Slavonii zemřelo 6 000–8 000 vojáků a dobrovolníků, ztraceno bylo 600 obrněných vozidel a těžkých zbraní a více než 20 letadel.

Srbské zdroje se s tímto hodnocením neshodují. Po válce uvedl plukovník Milisav Sekulić, že bitva si vyžádala životy 1 180 vojáků JNA a příslušníků TO. Generál Andrija Biorčević, bývalý velitel novosadského sboru, poznamenal, že jich „na naší straně nebylo více než 1 500“. Podobný údaj sdílel i generál JNA Života Panić. V roce 1997 novinář Miroslav Lazanski, blízký srbské armádě, napsal v bělehradském deníku Večernje novosti, že „na straně JNA, Teritoriální obrany a dobrovolnických jednotek bylo přesně 1 103 padlých.“ Uvedl ztráty 110 obrněných vozidel a dvou sestřelených bojových letounů, plus jednoho zničeného technickou poruchou. V té době Lazanského hodnocení podpořili tři penzionovaní generálové JNA. Podle chorvatskosrbských zdrojů v bitvě zahynulo 350 vukovarských Srbů, z toho 203 příslušníků TO a 147 civilistů.

Válečné zločiny

Související informace naleznete také v článku Masakr na farmě Ovčara.

Mnoho zajatých chorvatských vojáků a civilistů bylo po bitvě bez soudu popraveno. Novináři byli svědky jedné takové popravy na hlavní ulici ve Vukovaru. Zaznamenali také, že ulice byly posety těly v civilním oblečení. Reportéři britské televize BBC natočili srbské polovojenské jednotky, jak skandují: „Slobodane, Slobodane, šalji nam salate, biće mesa, biće mesa, klaćemo Hrvate!“ („Slobodane [Miloševići], Slobodane, pošli nám salát, [protože] bude maso, bude maso, budeme řezat Chorvaty“).

Srbský novinář přidělený k záložním jednotkám JNA ve Vukovaru později uvedl:

„Po pádu Vukovaru byli lidé seřazeni a donuceni pochodovat do internačních oblastí. Jak vězni procházeli, místní srbské polovojenské jednotky vytahovaly lidi z řad náhodně, s tvrzením, že musejí být popraveni, protože jsou váleční zločinci. Většina těchto lidí byli Chorvati, kteří strávili dobu bojů ve sklepech, zejména ve vukovarské nemocnici. Výběr těch, kteří měli být popraveni, se prováděl také tehdy, když lidé opouštěli kryty. Byli odvedeni z řad pod dohledem a se zjevnou dovolenkou majora Veselina Šljivančanina, důstojníka JNA pověřeného bezpečností po pádu Vukovaru.“

Prasečí farma v Ovčaře, kde bylo po bitvě zmasakrováno kolem 260 lidí.

Kolem 400 lidí z vukovarské nemocnice – nesrbští pacienti, zdravotnický personál, místní političtí představitelé a další, kteří zde našli útočiště – bylo odvlečeno JNA. Ačkoliv někteří byli později propuštěni, asi 200 osob bylo převezeno na nedaleký statek Ovčara a popraveno v události známé jako masakr ve Vukovaru. Nejméně dalších 50 lidí bylo odvedeno jinam a už nikdy nebyli spatřeni. Tisíce dalších byly převezeny do zajateckých táborů v Srbsku a v oblastech Chorvatska ovládaných rebely. Následovaly i další masakry. V obci Dalj, severně od Vukovaru, kde již dříve došlo k masakrům obyvatel, byli četní vězni z Vukovaru podrobeni krutým výslechům, bití a mučení, a nejméně 35 jich bylo zabito. JNA uvěznila 2 000 lidí v průmyslovém areálu Velepromet ve Vukovaru, z nichž 800 bylo klasifikováno jako váleční zajatci. Mnozí byli brutálně vyslýcháni, někteří zastřeleni příslušníky TO a polovojenskými jednotkami, jiní byli posláni na Ovčaru, kde byli zavražděni při masakru. Zbývající vězni byli převezeni do tábora spravovaného JNA ve Sremské Mitrovici. Po příjezdu byli svlečeni donaha, biti a vyslýcháni, týdny museli spát na holých dřevěných podlahách. Většina byla propuštěna v lednu 1992 v rámci dohody zprostředkované zvláštním vyslancem OSN Cyrusem Vancem, další však zůstali v zajetí až do poloviny roku 1992. Srbové, kteří bojovali na chorvatské straně, byli svými vězniteli považováni za zrádce a byli zvlášť krutě týráni.

Zadržení, kteří nebyli podezříváni z vojenské činnosti, byli odsunuti z Vukovaru do jiných míst v Srbsku a Chorvatsku. Nesrbské obyvatelstvo města a okolí bylo systematicky etnicky vyčištěno a nejméně 20 000 obyvatel Vukovaru bylo donuceno k odchodu, čímž se přidali k desítkám tisíc již vyhnaných z celé východní Slavonie. Asi 2 600 lidí bylo prohlášeno za nezvěstné. K listopadu 2017 nebyl znám osud více než 440 z nich. Došlo také k případům válečného znásilnění, za které byli dva vojáci později odsouzeni.

Srbské síly se zaměřily na několik významných osobností. Mezi nimi byla i Dr. Vesna Bosanac, ředitelka městské nemocnice, považovaná v Chorvatsku za hrdinku, zatímco v srbských médiích byla démonizována. Ona a její manžel byli převezeni do věznice ve Sremské Mitrovici, kde byla několik týdnů držena v jediné místnosti spolu s více než 60 dalšími ženami. Její manžel byl opakovaně bit. Po zásahu Mezinárodního výboru Červeného kříže byl pár nakonec propuštěn při výměně zajatců. Novinář Siniša Glavašević byl odveden na Ovčaru, brutálně bit a nakonec zastřelen spolu s ostatními oběťmi masakru.

Po dobytí byl Vukovar systematicky vyloupen. Jeden voják JNA, který ve Vukovaru bojoval, řekl srbskému deníku Dnevni Telegraf, že „četnici [polovojáci] se chovali jako profesionální lupiči, věděli přesně, co mají v domech hledat“. Na rabování se podílela i JNA; úředník srbského ministerstva obrany poznamenal: „Řekněte mi o jediném záložníkovi, zvlášť pokud je důstojník, který strávil více než měsíc na frontě a nepřivezl si zpátky pěkné auto plné všeho, co se do něj vešlo.“ Během bitvy bylo uloupeno více než 8 000 uměleckých děl, včetně sbírek městského muzea a zámku Eltz, který byl během obléhání bombardován a zničen. Srbsko v prosinci 2001 vrátilo 2 000 kusů uloupeného umění.

Obžaloby a procesy

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) obžaloval několik představitelů za válečné zločiny ve Vukovaru: předsedu vlády SAO Východní Slavonie, Baranji a Západního Sremu a pozdějšího prezidenta RSK Gorana Hadžiće (vlevo), prezidenta Srbska Slobodana Miloševiće (uprostřed) a plukovníka JNA Mile Mrkšiće (vpravo), který byl v roce 2007 odsouzen.

Tři důstojníci JNA – Mile Mrkšić, Veselin Šljivančanin a Miroslav Radić – byli Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) obžalováni z několika bodů obžaloby za zločiny proti lidskosti a porušení válečného práva. V letech 2002 a 2003 se buď vzdali nebo byli zajati. 27. září 2007 byl Mrkšić odsouzen k 20 letům vězení za vraždu, kruté zacházení a mučení, Šljivančanin byl odsouzen k pěti letům vězení za mučení a Radić byl zproštěn viny. Šljivančaninův trest byl v odvolacím řízení zvýšen na 17 let. Po druhém odvolání byl snížen na deset let a v červenci 2011 byl předčasně propuštěn. Slavko Dokmanović, srbský starosta Vukovaru, byl rovněž obžalován a zatčen za svou roli při masakru, ale krátce před vynesením rozsudku v červnu 1998 spáchal sebevraždu.

Srbský paramilitární vůdce Vojislav Šešelj byl obžalován z válečných zločinů, včetně několika bodů obžaloby za vyhlazování, v souvislosti s masakrem ve vukovarské nemocnici, na němž se údajně podílely jeho „Bílí orli“. V březnu 2016 byl Šešelj v plném rozsahu osvobozen, čekajíc na odvolání. 11. dubna 2018 však odvolací komora nástupnického Mechanismu pro mezinárodní trestní tribunály uznala jeho vinu za zločiny proti lidskosti a odsoudila jej k 10 letům vězení za projev, který pronesl v květnu 1992, v němž vyzýval k vyhnání Chorvatů z Vojvodiny. Byl však zproštěn obžaloby za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, kterých se měl údajně dopustit jinde, včetně Vukovaru.

Obžaloba ICTY proti Slobodanu Miloševićovi charakterizovala celkovou ofenzivu JNA a Srbů v Chorvatsku – včetně bojů ve východní Slavonii – jako „společný zločinný podnik“ s cílem odstranit nesrbské obyvatelstvo z oblastí Chorvatska obývaných Srby. Milošević byl obžalován z četných zločinů proti lidskosti, porušení válečného práva a Ženevských konvencí v souvislosti s bitvou a jejími následky – včetně vražd, nucených přesunů, pronásledování na politickém, rasovém a náboženském základě a nezákonného věznění. Zemřel v březnu 2006, než mohl být jeho proces dokončen. Chorvatskosrbský vůdce Goran Hadžić byl obžalován z „bezohledného ničení domů, náboženských a kulturních budov“ a „devastace neodůvodněné vojenskou nutností“ po celé východní Slavonii, z vražd, rabování a deportací nesrbského obyvatelstva Vukovaru. V červenci 2011 byl po sedmi letech na útěku zatčen a prohlásil se nevinným ve 14 bodech obžaloby z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Zemřel v červenci 2016, než mohl být jeho proces dokončen.

V prosinci 2005 odsoudil srbský soud 14 bývalých paramilitantů za jejich účast na masakru v nemocnici. V roce 2011 obžaloval srbský soud více než 40 Chorvatů za údajné válečné zločiny spáchané ve Vukovaru. Dřívější obžaloba proti jednomu chorvatskému vojákovi byla stažena kvůli nesrovnalostem ve vyšetřování. Chorvatsko také obžalovalo řadu Srbů za válečné zločiny spáchané ve Vukovaru, včetně bývalých generálů JNA Veljka Kadijeviće a Blagoje Adžiće. Adžić zemřel přirozenou smrtí v Bělehradě v březnu 2012 a nikdy nestanul před soudem. Kadijević po svržení Miloševiće uprchl z Jugoslávie a požádal o azyl v Rusku. V roce 2008 mu bylo uděleno ruské občanství a v listopadu 2014 zemřel v Moskvě. V roce 1999 podalo Chorvatsko na Jugoslávii žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) s tvrzením, že ve Vukovaru došlo ke genocidě. Po rozpadu Srbska a Černé Hory v roce 2006 byla žaloba převedena na Srbsko. V únoru 2015 rozhodl ICJ, že bitva a následný masakr genocidu nepředstavovaly, ale potvrdil, že JNA a srbské paramilitární jednotky spáchaly závažné zločiny.

Politické aspekty

Propaganda

Srbská a chorvatská média vedla zuřivý propagandistický boj o průběh bitvy a její příčiny. Propagandistické aparáty obou stran usilovaly o posílení ultranacionalistických nálad a očerňování druhé strany bez jakéhokoli náznaku objektivity či sebekritiky. Chorvatská média označovala srbské síly za „srbské teroristy“ a „srbskomunistickou okupační armádu“, která se snaží rozdrtit tisíciletý sen o nezávislém Chorvatsku. Propaganda dosáhla vrcholu po pádu Vukovaru. Chorvatský deník Novi list označil Srby za „kanibaly“ a „brutální srbské extremisty“. Srbská média naopak vykreslovala JNA a srbské síly jako „osvoboditele“ a „ochránce“ srbského lidu, zatímco chorvatské síly popisovala jako „ustašovské hordy“, „černokošilaté“, „militanty“ a „opilé a zfetované zrůdy“. Objevovaly se i otevřené výzvy k rasovým a genderovým předsudkům, včetně tvrzení, že chorvatští bojovníci „oblékli ženské šaty, aby utekli z města“, a že „najímají černochy“.

Status oběti se stal ústředním cílem propagandistických aparátů obou stran a bitva byla využívána k podpoře tvrzení o zvěrstvech. Oběti se staly zaměnitelnými, protože anonymní těla byla chorvatskými médii označována za Chorvaty a srbskými médii za Srby. Podle srbského opozičního periodika Republika dostala státní televize TV Novi Sad příkaz označovat jakákoli těla, která její reportéři natočí, za „srbské mrtvoly“. Po bitvě bělehradská televize odvysílala záběry stovek těl seřazených před vukovarskou nemocnicí a tvrdila, že jde o Srby, které „Chorvati zmasakrovali“. Podle organizace Human Rights Watch však tato těla patřila osobám, které zemřely na svá zranění v nemocnici, jejíž personál je nemohl kvůli intenzivnímu srbskému bombardování pohřbívat a byl nucen je ponechat ležet venku. Srbská televize nadále po určitou dobu po pádu města vysílala zprávy o „zmasakrovaných Srbech ve Vukovaru“.

Tato propaganda zaměřená na oběti měla silný mobilizační účinek. Jeden srbský dobrovolník uvedl, že město nikdy před válkou neviděl, ale přišel bojovat, protože „Chorvati měli pod městem síť katakomb, kde zabíjeli a mučili děti jen proto, že byly srbské“. Agentura Reuters mylně informovala, že 41 dětí bylo ve Vukovaru zmasakrováno chorvatskými vojáky. Ačkoli bylo tvrzení o den později odvoláno, srbská média je využila k ospravedlnění vojenské akce v Chorvatsku. Mnozí z těch, kteří bojovali ve Vukovaru, věřili, že se účastní boje za osvobození města od nepřátelského okupanta.

Mezinárodní reakce

Mezinárodní společenství se opakovaně, ale neúspěšně pokoušelo ukončit boje. Obě strany příměří porušovaly, často během několika hodin. Výzvy některých členů Evropského společenství, aby Západoevropská unie vojensky zasáhla, byly vetovány britskou vládou. Místo toho byla pod vedením lorda Carringtona ustavena Konference o Jugoslávii, která měla nalézt cestu k ukončení konfliktu. Organizace spojených národů (OSN) uvalila v září 1991 rezolucí Rady bezpečnosti č. 713 zbrojní embargo na všechny jugoslávské republiky, avšak to se ukázalo jako neúčinné, mimo jiné proto, že JNA nemusela zbraně dovážet. Evropské mocnosti nakonec upustily od snah udržet Jugoslávii pohromadě a dohodly se na uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska dne 15. ledna 1992.

Mezinárodní pozorovatelé se neúspěšně pokoušeli zabránit porušování lidských práv, která po bitvě následovala. Návštěva vyslanců OSN Marracka Gouldinga a Cyruse Vance byla systematicky mařena JNA. Vanceovy požadavky, aby mohl navštívit nemocnici, odkud byli ranění odváděni k popravám, odmítl jeden z hlavních organizátorů masakru, major Veselin Šljivančanin. Tento major rovněž v prudké hádce, zachycené televizními kamerami, zabránil vstupu zástupcům Červeného kříže: „Tohle je moje země, my jsme ji dobyli. Tohle je Jugoslávie a já tady velím!“

Ve Vukovaru nebyla přítomna žádná významná mezinárodní média, jako tomu bylo u současného obléhání Dubrovníku či pozdějšího obléhání Sarajeva, a jen málo z bojů bylo vysíláno zahraničním divákům. Britský novinář Misha Glenny poznamenal, že JNA, vláda chorvatských Srbů i mnozí obyčejní Srbové byli vůči zahraničním médiím často nepřátelští, zatímco Chorvati byli otevřenější a přátelštější.

Chorvatská reakce

Chorvatská média věnovala bitvě rozsáhlé zpravodajství, opakovaně vysílala reportáže z obléhaného města novináře Siniši Glavaševiće. Mnoho populárních válečných uměleckých děl se soustředilo na „VukoWAR“, jak ji označovaly plakáty. Chorvatská vláda začala Glavaševićovy reportáže potlačovat, když se ukázalo, že porážka je nevyhnutelná, a to navzdory sebevědomým sloganům jako „Vukovar nepadne“ a „Vukovar nesmí padnout“. Dva hlavní deníky, Večernji list a Novi list, neinformovaly o pádu Vukovaru a 20. listopadu, dva dny po jeho dobytí, opakovaly oficiální tvrzení, že boje stále pokračují. Zprávy o kapitulaci byly odmítnuty jako srbská propaganda. Mnoho Chorvatů však brzy uvidělo na západních satelitních kanálech záběry vojáků JNA a srbských paramilitantů, jak se volně pohybují po městě a zatýkají jeho obyvatele. Když už nebylo možné kapitulaci popřít, oba deníky vyložily ztrátu jako projev chorvatské statečnosti a odporu a vinily mezinárodní společenství z toho, že Chorvatsku nepomohlo.

Chorvatská vláda byla za svůj přístup k bitvě kritizována. Přeživší obránci a pravicoví politici ji obvinili ze zrady a vědomého obětování Vukovaru, aby si zajistila mezinárodní uznání Chorvatska. Jediné vysvětlení, které mnozí byli ochotni přijmout, bylo, že město bylo vydáno v rámci spiknutí. Chorvatští velitelé ve Vukovaru, Mile Dedaković a Branko Borković, bitvu přežili a veřejně vystoupili proti postupu vlády. Zřejmě v pokusu je umlčet byli oba krátce zadrženi chorvatskou vojenskou policií. Chorvatská vláda rovněž potlačila vydání novin Slobodni tjednik, které zveřejnily přepis telefonického hovoru z Vukovaru, v němž Dedaković naléhavě žádal vyhýbavého prezidenta Tuđmana o vojenskou pomoc. Odhalení vyvolalo veřejné pobouření a posílilo přesvědčení, že obránci byli zrazeni.

Z vojenského hlediska nebyl výsledek u Vukovaru pro celkové chorvatské válečné úsilí katastrofou. Bitva zlomila páteř JNA, která zůstala vyčerpaná a neschopná postupovat hlouběji do země. Vukovar byl pravděpodobně neubránitelný, jelikož byl téměř úplně obklopen územím ovládaným Srby a ležel blíže Bělehradu než Záhřebu. Přestože porážka poškodila morálku, z vojenského hlediska škody a zpoždění způsobená JNA více než vyvážila ztrátu města.

Po bitvě se Vukovar stal symbolem chorvatského odporu a utrpení. Přeživší, veteráni a novináři napsali množství pamětí, písní a svědectví o bitvě a jejím symbolickém významu, nazývajíce ji různě „fenoménem“, „hrdostí“, „peklem“ či „chorvatským rytířem“. Autoři odkazovali na „vukovarský princip“, „duchovnost Vukovaru“ a „vukovarskou etiku“ – vlastnosti, které údajně projevili obránci a obyvatelé města. Chorvatští váleční veteráni byli vyznamenáni medailemi s názvem Vukovar. V roce 1994, kdy Chorvatsko nahradilo chorvatský dinár novou měnou – kunou –, byl na dvacetikunové bankovce vyobrazen zničený Eltzův zámek ve Vukovaru a vukovarská holubice – artefakt z neolitu nalezený poblíž města, symbolizující východní Slavonii. Tyto motivy měly zdůraznit chorvatský charakter Vukovaru, který byl tehdy pod srbskou kontrolou.. V letech 1993 a 1994 probíhala celonárodní debata o tom, jak by měl být Vukovar po své reintegraci do Chorvatska obnoven; někteří Chorvati navrhovali, aby byl zachován jako památník.

Vládnoucí strana HDZ rozsáhle využívala populární kulturu spojenou s Vukovarem jako propagandu v letech před reintegrací regionu do Chorvatska. V roce 1997 podnikl prezident Tuđman cestu po východní Slavonii, doprovázenou hudební kampaní Sve hrvatske pobjede za Vukovar („Všechna chorvatská vítězství pro Vukovar“). Kampaň byla připomenuta vydáním kompilace vlastenecké hudby vydavatelstvím Croatia Records. Když byl Vukovar v roce 1998 vrácen pod chorvatskou správu, jeho znovuzískání bylo oslavováno jako završení dlouhého boje za svobodu a chorvatskou národní identitu. Tuđman tato vyjádření shrnul ve svém projevu ve Vukovaru při jeho reintegraci do Chorvatska:

„Náš příchod do Vukovaru – symbolu chorvatského utrpení, chorvatského odporu, chorvatských tužeb po svobodě, chorvatské touhy po návratu k východním hranicím na Dunaji, o nichž zpívá chorvatská hymna – je znamením našeho odhodlání skutečně dosáhnout míru a smíření.“

Srbská reakce

Ačkoli byla bitva vedena ve jménu srbské obrany a jednoty, reakce v Srbsku byly hluboce rozdělené. JNA, státem kontrolovaná srbská média a srbští ultranacionalisté oslavovali vítězství jako triumf. JNA dokonce v Bělehradu postavila vítězný oblouk, kterým mohli pochodovat vracející se vojáci, a důstojníci byli chváleni za dobytí „nejtvrdší a nejzuřivější ustašovské pevnosti“. Srbské noviny Politika otiskly 20. listopadu titulní zprávu: „Vukovar konečně svobodný“. V lednu 1992 napsal z trosek Vukovaru ultranacionalistický malíř Milić Stanković článek pro srbský časopis Pogledi („Názory“), v němž prohlásil:

„Evropa musí vědět, že Vukovar byl osvobozen od chorvatských nacistů. Pomáhala jim středoevropská chátra. Vylezli zpod papežské tiáry jako šleh jazyka hada, který vystrčil z nadmutého germánského a přepjatého eurokomunálního konečníku.“

Srbský geograf Jovan Ilić představil vizi budoucnosti regionu, v níž by byl připojen k Srbsku a vyhnané chorvatské obyvatelstvo nahrazeno Srby z jiných částí Chorvatska. Nové vymezení srbských hranic by podle něj sjednotilo všechny Srby v jednom státě a „vyléčilo Chorvaty z odporu vůči srbskému nacionalismu“, který Ilić označil za „etnopsychickou poruchu“. Tvrdil proto, že „nové hranice by měly být především terapií pro léčení etnopsychických poruch, zejména mezi chorvatským obyvatelstvem“. Jiní srbští nacionalističtí autoři sice uznávali, že historické prameny dokládají osídlení východní Slavonie Chorvaty po staletí, avšak obviňovali chorvatskou většinu regionu z „konverze ke katolicismu, uniatství a kroatizace“ i z „genocidního ničení“. Většina iredentistické propagandy se zaměřovala na blízkost regionu k Srbsku a na jeho početnou srbskou populaci.

Chorvatskosrbské vedení také hodnotilo výsledek bitvy pozitivně. V letech 1991–1995, kdy byl Vukovar pod kontrolou Republiky Srbská Krajina (RSK), byl pád města oficiálně připomínán jako „Den osvobození“. Bitva byla prezentována jako úspěšný boj místních Srbů za obranu jejich života a majetku proti agresi chorvatského státu. Tisíce vukovarských Srbů, kteří trpěli spolu se svými chorvatskými sousedy, tři měsíce se skrývali ve sklepích a krytech v otřesných podmínkách, byli nyní označováni hanlivým výrazem podrumaši („lidé ze sklepa“). Srbští mrtví civilisté byli odepřeni uznání a na srbském pamětním hřbitově ve Vukovaru byli pohřbíváni pouze místní Srbové, kteří bojovali s JNA nebo po jejím boku.

Naopak mnozí v Srbsku se proti bitvě i celé válce ostře stavěli a odmítali pokusy státu zapojit je do konfliktu. Po rozpadu Jugoslávie vzniklo v Srbsku několik protiválečných hnutí. V Bělehradu byly organizovány masové protiválečné demonstrace proti bitvě. Protestující požadovali uspořádání referenda o formálním vyhlášení války a zrušení povinné vojenské služby. Když se JNA pokusila povolat záložníky, rodiče a příbuzní se shromáždili kolem kasáren, aby zabránili odchodu svých dětí do boje. Odpor vůči mobilizaci se rozšířil po celém Srbsku – od jednotlivých aktů vzdoru až po hromadné vzpoury stovek záložníků. Někteří opoziční politici válku odsoudili: Desimir Tošić z Demokratické strany obvinil Miloševiće, že „využívá konflikt k udržení moci“, a Vuk Drašković, vůdce Srbského hnutí obnovy, vyzval vojáky JNA, aby „vzali zbraně a utekli“. Po pádu Vukovaru Drašković odsoudil to, co bylo učiněno ve jménu Jugoslávie, a v deníku Borba napsal:

„Nemohu tleskat vukovarskému vítězství, které je tak euforicky oslavováno ve válečné propagandě opojeného Srbska. Nemohu, protože nechci pošlapat oběti, tisíce mrtvých, ani bolest a neštěstí všech přeživších z Vukovaru…[Vukovar] je Hirošima chorvatského i srbského šílenství…Každý v tomto státě, Srbové, ale především Chorvati, si stanovili dny největší hanby a pádu.“

Do konce prosince 1991, tedy jen něco přes měsíc po vyhlášeném vítězství ve Vukovaru, průzkumy veřejného mínění ukázaly, že 64 % obyvatel si přálo okamžité ukončení války a pouze 27 % chtělo v bojích pokračovat. Milošević a další srbští představitelé se rozhodli nepokračovat ve válce, protože bylo politicky nemožné mobilizovat další brance. Dezertace z JNA pokračovaly, zatímco chorvatská armáda, stále lépe motivovaná a vyzbrojená, se stávala obtížnějším protivníkem. Na konci roku 1991 dospělo srbské politické i vojenské vedení k závěru, že pokračování války by bylo kontraproduktivní. Blížící se konflikt v Bosně navíc vyžadoval, aby vojenské prostředky vázané v Chorvatsku byly uvolněny pro budoucí operace.

Ačkoli byla bitva veřejně prezentována jako triumf, hluboce ovlivnila charakter i vedení JNA v zákulisí. Velení armády si uvědomilo, že přecenilo své schopnosti při operacích proti silně opevněným městským cílům, jako bylo strategické chorvatské město Gospić, které JNA vyhodnotila jako potenciální „druhý Vukovar“. „Srbizace“ armády byla výrazně urychlena a do konce roku 1991 se odhadovalo, že JNA je z 90 % tvořena Srby. Její dřívější prokomunistická, jugoslávská identita byla opuštěna a noví důstojníci byli vychováváni k tomu, aby „nad vše milovali svou jednotku, svou armádu a svou vlast – Srbsko a Černou Horu“. Neúspěch JNA umožnil srbské vládě upevnit kontrolu nad armádou, jejíž vedení bylo očištěno a nahrazeno nacionalisty loajálními Miloševićovi. Po bitvě byl velitel JNA generál Veljko Kadijević donucen odejít do důchodu „ze zdravotních důvodů“ a počátkem roku 1992 bylo dalších 38 generálů a důstojníků rovněž penzionováno, přičemž někteří byli postaveni před soud za neschopnost a zradu.

Mnoho jednotlivých vojáků JNA, kteří se bitvy účastnili, bylo znechuceno tím, co viděli, a stěžovali si svým nadřízeným na chování paramilitantů. Plukovník Milorad Vučić později poznamenal, že „prostě nechtějí umírat pro takové věci“. Zvěrstva, kterých byli svědky, u některých vyvolala pocity traumatu a viny. Jeden veterán JNA řekl novináři z arabského deníku Asharq Al-Awsat:

„Byl jsem v armádě a plnil jsem svou povinnost. Vukovar byl spíše jatka než bitva. Bylo zabito mnoho žen a dětí. Moc, moc.“ Zeptal jsem se ho: „Účastnil jste se zabíjení?“ Odpověděl: „Dezertoval jsem.“ Zeptal jsem se: „Ale zabil jste někoho?“ Odpověděl: „Dezertoval jsem potom…Masakr ve Vukovaru mě stále pronásleduje. Každou noc si představuji, že válka dorazila k mému domu a že mé vlastní děti jsou zabíjeny.“

Reakce v dalších republikách

V Bosně a Hercegovině prezident Alija Izetbegović v televizním projevu vyzval bosenské občany, aby odmítli odvod s odůvodněním, že „to není naše válka“. Označil to za jejich „právo a povinnost“ postavit se „zlým činům“, které jsou páchány v Chorvatsku, a dodal: „Ať ji vedou ti, kdo ji chtějí. My tuto válku nechceme.“ Když jednotky JNA postupovaly na frontu přes oblast Višegradu na severovýchodě Bosny, místní bosenští Chorvati a muslimové postavili barikády a kulometná hnízda. Zastavili kolonu 60 tanků JNA, ale následujícího dne byli silou rozehnáni. Více než 1 000 lidí muselo z oblasti uprchnout. Tato akce – téměř sedm měsíců před vypuknutím války v Bosně – způsobila první oběti jugoslávských válek na území Bosny.

Makedonský parlament přijal v lednu 1991 prohlášení o nezávislosti na Jugoslávii, které však vstoupilo v platnost až po referendu v září 1991. Skupina makedonských důstojníků JNA se tajně snažila zabránit tomu, aby byli vojáci z Makedonie posíláni do Chorvatska, a autobusy plné rodičů vojáků – financované makedonskou vládou – cestovaly do Černé Hory, aby své syny našly a přivedly domů. Mezitím však Makedonci nadále podléhali odvodům do JNA a sloužili ve válce v Chorvatsku. Velitelem jednotek JNA v první fázi bitvy byl generál Aleksandar Spirkovski - Makedonec. Jeho etnicita pravděpodobně sehrála roli v rozhodnutí nahradit ho Srbem Životou Panićem. V roce 2005 se náčelník generálního štábu makedonské armády generál Miroslav Stojanovski stal středem mezinárodní kontroverze poté, co bylo vzneseno obvinění, že se po bitvě mohl podílet na válečných zločinech.

Okupace, obnova a rekonstrukce

Zámek Eltz (Eltz Manor) byl zničen při ostřelování města (nahoře). V roce 2011 byl zcela obnoven do své předválečné podoby (dole).

Vukovar utrpěl během bitvy katastrofální škody. Chorvatští představitelé odhadli, že 90 % bytového fondu města bylo poškozeno nebo zničeno, což odpovídá přibližně 15 000 obytným jednotkám.. Úřady stanovily náklady na rekonstrukci na 2,5 miliardy USD. Město se během sedmi let srbské správy téměř nevzpamatovalo. Marcus Tanner z deníku The Independent popsal poválečný Vukovar takto:

„Tiché, přízračné město, tvořené míli za mílí cihel, rezavějících aut, zřícených střech, telegrafních sloupů a dřevěných trámů trčících z trosek. Vítr hvízdá mezi opuštěnými sklady podél nábřeží. Na jaře tu začnou růst trávy a sazenice a ptáci si budou stavět hnízda v těchto hromadách, a naděje na obnovu bude pryč.“

Když Michael Ignatieff navštívil Vukovar v roce 1992, našel jeho obyvatele žijící v bídných podmínkách:

„Takový pořádek, jaký tu panuje, udržují váleční vůdci. Benzínu je málo, takže…všichni chodí pěšky. Staré venkovské ženy hledají v lesích palivo, protože není topný olej. Jídlo je vzácné, protože muži jsou příliš zaměstnáni válkou, než aby obdělávali pole. Na pustých prostranstvích před vybombardovanými paneláky přeživší okopávají půdu motykami. Každý muž je ozbrojen.“

Populace se zvýšila na přibližně 20 000, protože úřady Republiky Srbská Krajina (RSK) sem přesídlily srbské uprchlíky z jiných částí Chorvatska a Bosny. Ti zpočátku žili bez vody a elektřiny, v poškozených budovách provizorně opravených plastovými fóliemi a dřevěnými deskami. Obyvatelé pátrali v troskách po úlomcích skla, které si lepili dohromady, aby si z nich vyrobili okna. Hlavními zdroji obživy se staly válečné kšeftování a pašování, i když někteří našli zaměstnání v znovuobnoveném ropném průmyslu východní Slavonie. Rekonstrukci výrazně zpomalovaly hospodářské sankce a nedostatek mezinárodní pomoci.

Zničené budovy v centru Vukovaru v roce 1991 (vlevo). Nová výstavba a rekonstrukce v roce 2005 (vpravo).

Po podpisu Erdutské dohody v roce 1995 byla zřízena Prozatímní správa Organizace spojených národů pro východní Slavonii, Baranju a západní Srem (UNTAES), jejímž cílem bylo umožnit návrat chorvatských uprchlíků a připravit region na reintegraci do Chorvatska. Tato mírová mise OSN zajišťovala bezpečnost během přechodného období v letech 1996–1998. Teprve v roce 1999 se Chorvati začali do Vukovaru ve větším počtu vracet a mnoho původních obyvatel se již nikdy nevrátilo. Do března 2001 byla v obci zaznamenána populace 31 670 obyvatel – méně než polovina předválečného počtu – z toho 18 199 (57,46 %) Chorvatů a 10 412 (32,88 %) Srbů. Komunita již nezískala svůj dřívější smíšený charakter: Chorvati a Srbové nyní žili oddělené společenské životy. Veřejná zařízení jako obchody, kavárny, restaurace, sportovní kluby, školy, nevládní organizace a rozhlasové stanice byla znovu zřízena podle etnických linií, se samostatnými zařízeními pro každou komunitu.

Ačkoli chorvatská vláda financovala rekonstrukční práce ve Vukovaru a jeho okolí, centrum města obývané Srby zůstávalo v troskách až do roku 2003. Jak Chorvati, tak Srbové věřili, že vláda oblast úmyslně zanedbává, aby srbskou komunitu potrestala. Organizace Human Rights Watch zaznamenala, že ze 4 000 znovu postavených domů nebyl ani jeden obýván Srby. Nezaměstnanost byla vysoká kvůli zničení hlavních průmyslových podniků města a mnoho obyvatel nemohlo své domy prodat. Do roku 2011 však byla obnovena většina domů i mnohé historické budovy Vukovaru.

Připomínky a památníky

Památník obráncům Vukovaru na soutoku řek Dunaje a Vuky.

Stopy bitvy jsou ve Vukovaru patrné dodnes – mnoho budov nese viditelné jizvy po kulkách a šrapnelech. Městská nemocnice pořádá výstavu a rekonstrukci podmínek, které v budově panovaly během bojů. V Ovčaře, na místě masakru, se nachází hromadný hrob a expozice o tomto zločinu. Místní průvodci – někteří z nich bitvu sami prožili – nabízejí turistům pěší a cyklistické prohlídky těchto i dalších míst. Vukovarská vodárenská věž byla po dlouhou dobu ponechána ve svém těžce poškozeném stavu jako válečný památník. V roce 2016 byla zahájena kampaň na její obnovu do původního stavu. Zrekonstruovaná věž byla otevřena veřejnosti v říjnu 2020.

Každý listopad pořádají vukovarské úřady čtyřdenní pietní akce k připomenutí pádu města, které vrcholí „Pochodem vzpomínky“ dne 18. listopadu. Pochod symbolizuje vyhnání chorvatských obyvatel města a vede pět kilometrů od městské nemocnice až na Chorvatský pamětní hřbitov obětí vlastenecké války. Akce se účastní desítky tisíc lidí z celé Chorvatska. Místní Srbové se chorvatských vzpomínkových akcí zpravidla neúčastní, často raději 18. listopadu odjíždějí z města nebo zůstávají doma. Do roku 2003 pořádali vlastní, nenápadné pietní setkání 17. listopadu na srbském vojenském hřbitově. Od té doby se jejich připomínky konají 18. listopadu. Označení z éry Republiky Srbská Krajina – „Den osvobození“ – bylo opuštěno, ale Srbové se zároveň vyhýbají chorvatské terminologii a označují den prostě jako „18. listopad“. Otázka, jak uctít srbské oběti, představovala zvláštní problém. Místní Srbové, kteří zemřeli po boku JNA, byli pohřbeni chorvatskosrbskými úřady na pozemku, kde dříve stály chorvatské domy. Náhrobky byly původně zdobeny sochařskou stylizací srbské vojenské čapky – šajkači. Po reintegraci Vukovaru do Chorvatska byly tyto náhrobky opakovaně vandalizovány. Srbská komunita je proto nahradila neutrálnějšími náhrobky bez zjevných vojenských symbolů. Vukovarští Srbové uvádějí, že se cítí marginalizováni a vyloučeni z míst spojených s chorvatským nacionalismem, například z válečných památníků. Chorvatský sociolog Kruno Kardov uvádí jako příklad výrazný památník – velký kříž z bílého kamene, postavený na soutoku řek Vuka a Dunaje. Podle Kardova tam Srbové téměř nikdy nechodí, a pokud ano, cítí se velmi nervózně. Jeden srbský chlapec vyprávěl, že chtěl zjistit, co je na památníku napsáno, ale bál se k němu přiblížit; jednoho dne se odhodlal, doběhl k památníku, přečetl nápis a okamžitě utekl zpět „do bezpečí“. Kardov to shrnuje tak, že Vukovar zůstává rozdělen „neviditelnou hranicí...zapsanou pouze v kognitivní mapě členů jedné určité skupiny“.

Národní pamětní hřbitov obětí vlastenecké války ve Vukovaru, vybudovaný v letech 1998–2000, je ústředním místem připomínky chorvatského Dne památky.

Bitva je v Chorvatsku široce připomínána. Téměř každé město má ulici pojmenovanou po Vukovaru. V roce 2009 byla vedoucí loď ze dvou nově spuštěných raketových člunů chorvatského námořnictva třídy Helsinki pojmenována po městě. Chorvatský parlament vyhlásil 18. listopad jako „Den památky oběti Vukovaru 1991“, kdy jsou „všichni, kdo se podíleli na obraně města Vukovaru – symbolu chorvatské svobody – důstojně uctěni“.

Jako symbol chorvatské národní identity se Vukovar stal poutním místem pro lidi z celé země, kteří zde hledají – jak to popisuje Kardov – pocit „zprostředkované sounáležitosti“ s utrpením prožitým během války za nezávislost. Někteří se na Silvestra scházejí před hlavním pamětním křížem města, aby se modlili při konci roku, i když tato zbožnost bývá kritizována místními Chorvaty, kteří si stěžují, že „ani jednu noc v roce nemohou slavit“. Podle Kardova se tak město stalo „ztělesněním čisté chorvatské identity“ a bitva „zakládajícím mýtem chorvatského státu“. Vukovar se tak stal stejně tak „imaginárním místem“, symbolem chorvatského národního cítění, jako reálným městem. Kardov uzavírá, že je otázkou, zda se Vukovar někdy opět může stát „jedním místem pro všechny své občany“.

V listopadu 2010 se Boris Tadić stal prvním prezidentem Srbska, který navštívil Vukovar, když se vydal na místo masakru v Ovčaře a vyjádřil své „omluvy a lítost“.

Filmy a knihy

Bitva byla zobrazena v srbských filmech Dezerter („Zběh“, 1992), Kaži zašto me ostavi („Proč jsi mě opustil?“, 1993) a Vukovar, jedna priča („Vukovar: Jeden příběh“, 1994); v chorvatských filmech Vukovar se vraća kući („Vukovar: Návrat domů“, 1994) a Zapamtite Vukovar („Pamatujte na Vukovar“, 2008); a ve francouzském filmu Les Fleurs d'Harrison („Harrisonovy květiny“, 2000). Srbský dokumentární film o bitvě Vukovar – Final Cut z roku 2006 získal Cenu za lidská práva na sarajevském filmovém festivalu téhož roku. Bitva je rovněž ústředním tématem románu srbského spisovatele Vladimira Arsenijeviće z roku 1995 U potpalublju („V podpalubí“). V roce 2022 měl na Filmovém festivalu v Pule premiéru chorvatský film Šesti autobus („Šestý autobus“), jehož hlavním tématem je právě bitva o Vukovar.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Vukovar na anglické Wikipedii.

Knihy

Zpravodajství

Ostatní zdroje

Související články

• Masakr na farmě Ovčara
• Obléhání Dubrovníku

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva o Vukovar na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph514347

Portály: Chorvatsko